Přehled ruských autonomních republik na severním Kavkaze

Oblast severního Kavkazu se nachází v jihozápadní části Ruské federace v tzv. Jižním federálním okruhu, zahrnuje tyto autonomní republiky: Agydejskou, Karačajevsko-čerkeskou, Kabardsko-balkarskou, Severo Osetskou, Ingušskou, Čečenskou a Dagestánskou. Na západě je ohraničena Černým mořem, na jihu hraničí s Gruzií a Ázerbajdžánem a na východě je ohraničena Kaspickým mořem. Celá tato oblast tvoří hranici Evropy s Asií a je místem mnoha konfliktů, protože stojí ve střetu zájmů Ruska, Íránu i Turecka.
Nejvýraznější je snaha Severokavkazských republik oddělit se od Ruské federace

Tato oblast je pro Rusko velmi důležitá, protože spojuje ruské autonomní republiky a 3 již nezávislé země – Gruzii, Azerbajdžán, a Arménii. Hlavní příčinou konfliktů v celé oblasti je snaha většiny severokavkazských států oddělit se od Ruské federace. Kořeny těchto konfliktů můžeme nalézt už v 19. století, kdy byly tehdy samostatné země přičleněny k carskému Rusku.
 
ADYGEJSKO – РЕСПУБЛИКА АДЫГЕЯ

  
Adygejsko, dalších z autonomních republik Ruské federace tvoří enklávu v jihovýchodní části Krasnodarského kraje, v historickém regionu Kuráň. Republika je na jihu tvořena rovinami a směrem k severu se zvedá pohoří Velkého Kavkazu.

Zřízení: autonomní republika Ruské federace 
Hlavní město: Majkop
Počet obyvatel: 447 109 (2002)
Jazyk: ruština, adygejština
Převládající náboženství: pravoslaví, islám
Rozloha: 7 600 km²
Nerostné bohatství: těžba ropy, zemního plynu, zlato, stříbro, wolfram
Prezident: Aslančerij Tchakušinov (narozen v Adygejské republice r.1947)

Oblast byla původně osídlena kavkazskými Adygy (odtud také pochází její název), součástí Ruska se stala v průběhu 19. století. V minulosti bylo území označováno také jako Čerkesko podle příbuzného kavkazského kmene Čerkesů. Od srpna 1922 do srpna 1928 bylo území Adygejskou autonomní oblastí v rámci Sovětského svazu, poté Adygejskou AO v rámci Krasnodarského kraje. Od července 1991 je to Adygejska republika patřící k Ruské federaci.

Adygejsko je jednou z nejchudších oblastí Ruska. Tato země je ale bohatá na lesy a kvalitní půdu, takže hlavní složkou hospodářství je zemědělství. Pěstuje se zde tabák, čaj, cukrová řepa, slunečnice, zelenina a ovoce. Chovají se zde hlavně prasata, ovce a koně. Nejrozvinutější průmysly v zemi jsou: potravinářský, dřevozpracující, strojírenský a kovodělný.

KARAČAJEVSKO-ČERKESKÁ REPUBLIKA – КАРАЧАЕВО-ЧЕРКЕССКАЯ РЕСПУБЛИКА
 
Karačajevsko-čerkesko se rozkládá na severní straně Velkého Kavkazu. Republika sousedí s Krasnodarským krajem na západě se Stavropolským na severu, s Karabadsko-balkarskou republikou na východě a z jihu s Gruzií.

Zřízení: autonomní republika Ruské federace
Hlavní město: Čerkessk
Počet obyvatel: 439 470 (2002)
Jazyk: ruština, karačajevsko-balkarština, kabardijanština, abazština a nogajština
Převládající náboženství: pravoslaví, sunnitský islám
Rozloha: 14 100 km²
Nerostné bohatství: zlato, uhlí, jíl

Prezident: Boris Ebzeyev

Název republiky pochází od turkických Karačajců, etnické skupiny která zde žije již od 13. století. Na rozdíl od Karačajců, Čerkesové přišli na toto území až v 19. století.
Součástí Ruského impéria je tato oblast už od 17. století. V roce 1922 zde byla zřízena Karačajevsko- čerkeská autonomní oblast. Ta byla ale v roce 1926 rozdělena na Karačajevskou autonomní oblast a Čerkeský národní okruh (ten se stal autonomní oblastí v roce 1926). Během druhé světové války bylo území okupováno Němci. V roce 1943 byli Karačajci obviněni z kolaborace a deportováni do Kazachstánu a Uzbekistánu. V roce 1957 byl Karačajcům povolen návrat, a byla opět vytvořena Karačajevsko-čerkeská autonomní oblast, jejíž status byl po roce 1991 změněn na autonomní republiku.
V součastné době působí v zemi velké problémy napětí mezi etnickými skupinami.

KABARDSKO-BALKARSKO - КАБАРДИ́НО-БАЛКА́РСКАЯ РЕСПУ́БЛИКА

 Tato autonomní republika sousedící s Karačajevsko-čerkeskou republikou, Severoosetskou republikou a Stavropolským krajem je tvořena z jihu vysokými Kavkazskými hřbety (včetně vrcholů Elbrus (5 633 m) a Dykh Tau) a z nich vedoucími prořízlými říčními údolími, které na severu ústí do úrodné nížiny.

 Zřízení: autonomní republika v rámci Ruské federace
Hlavní město: Nalčik
Počet obyvatel: 901 494 (2002)
Jazyk: ruština, kabardština, balkarština
Převládající náboženství: sunnitský islám
Rozloha: 12 500 km2
Nerostné bohatství: těžba a zpracování rud především wolframu a molybdenu
Prezident:Arsen Kanokov (v roce 2005 nahradil V. M.Kokova, narozen v Kabardinsko-Balkarsku)

Kabardsko-Balkarsko (K-B) je tvořeno s velké části dvěma národy, Kabarďany a Balkary. Kabarďané jsou původní etnikum s hlubokými kořeny v této oblasti, zatímco Balkaři jsou turkické etnikum, které bylo ve 13. Století mongoly zatlačeno do předhůří Kavkazu.

V roce 1921 byla vytvořena Kabardská autonomní oblast (AO) a o rok později se připojilo Balkarsko a vznikla Kabardsko-Balkarská AO v rámci RSFSR. Tento název více méně přežil až do dneška, jen zřízení se měnilo. Za druhé světové války území okupovali po krátkou dobu Němci, což mělo za následek, že po válce padlo na hlavu Balkarů obvinění z kolaborantství. Balkaři byli proto násilně vysídleni do střední Asie a návrat jim byl povolen až v roce 1957 spolu s obnovením statusu AO. V roce 1991 byla vytvořena současná Ruská federativní republika.

Životní úroveň v K-B je velice nízká, nezaměstnanost vysoká, korupce čím dál tím častější a ani násilí, únosy a organizovaný zločin nejsou nic neobvyklého. Po teroristickém útoku v Beslanu ve vedlejší Severoosetské republice v roce 2004 byla uzavřena mešita v Nalčiku a ozbrojené ruské jednotky systematicky bojují proti islámských extremistickým skupinám působících na tomto území. I přes to došlo v říjnu roku 2005 v hlavním městě k teroristickému útoku na vládní budovy. Útok měla na svědomí skupina říkající si Kavkazská fronta. Po několika ozbrojených střetech bylo město obklíčeno speciálními vládními jednotkami a situace byla uklidněna. O život přišly dvě desítky lidí včetně několika civilistů.

SEVERNÍ OSETIE-ALANIE- Республика Северная Осетия — Алания

Na jihu se rozprostírající Kavkaz a na severu Stavropolská planina tvoří velice rozmanité podmínky pro život. Všechny řeky protékající tímto krajem se slévají v řece Terek a společně vytvářejí svérázný krajinný ráz z velké části pokrytý lesy. Severní Oseti – Alanie sousedí na západě s Kabardsko-Balkarskem, na opačné straně s Čečenskem a Ingušskem a z jihu s Gruzií (konkrétně s Jižní Osetií) a ze severní strany se Stavropolským krajem.

Zřízení: autonomní republika v rámci Ruské federace
Hlavní město: Vladikavkaz
Počet obyvatel: 710 275 (2002)
Jazyk: Osetština, Ruština
Převládající náboženství: Pravoslavné křesťanství (70 %), sunnitský islám (30 %) 
Rozloha: 7 971 km2
Prezident: Tajmuraz Mamsurov (vystřídal Aleksandr Dzasokhova, narozen je v Beslanu a jeho hlavní politický cíl, je sjednotit Jižní Osetii se Severní)

V 9. století bylo založeno království Alanie, které pod vlivem misionářů z Byzance přijalo křesťanství. Alanové jsou národ jenž osídlil toto území a dnešní obyvatelé se k němu hlásí, proto si také v roce 1995 přidali do názvu slovo Alanie. Když pak přeskočíme pár stovek let a s nimi přičlenění k Rusku a k tzv. Horské Republice, dostaneme se do roku 1924 kdy se Severní Oseti stala autonomní oblastí v rámci SSSR a o 12 let později už v podstatě dnešní status autonomní republiky. Roku 1990 deklarovala Severní Osetie národnostní suverenitu a o rok později se na jejím území usazuje přes 70 000 uprchlíků z Jižní Osetie, díky konfliktu s Gruzií.
Jak už bylo naznačeno, i tato republika, de facto nejvyspělejší autonomní republika severního Kavkazu, se nevyhnula konfliktům. Například v roce 1992 vypukl Ingušsko-Osetinský konflikt o Prigorodnyj okres. Toto území bylo v roce 1944 po zrušení Ingušské ASSR přičleněno k severní Osetii, ale pak po roce 1957 nebyla vráceno nově vzniklému Ingušsku. Spornou oblast opustilo 30-60 tisíc uprchlíků a ačkoli je už spor smluvně vyřešen, stále to zůstává otevřenou ránou. Za připomenutí bezesporu patří také září roku 2004 a teroristický útok na školu v Beslanu. 30 ozbrojených lidí pod vedením Šamila Basajeva (Čečenský islámský válečník) vniklo do základní školy a po dobu dvou dnů zde drželi rukojmí. Výsledek byl čtyři sta mrtvých lidí, z toho 186 školáků.

Jednou z posledních událostí, která se Severní Oseti týká, je válečný konflikt mezi Ruskem a Grůzií v Jižní Osetii v srpnu 2008. Do řešení konfliktu se zapojily mezinárodní organizace a k dnešnímu dni je situace stabilizována, avšak stále napjatá. Ruské jednotky stále drží své pozice a nikdo neví kdy spor opět vypluje napovrch. Rozbombardovaná města a tisíce uprchlíků jsou jen tichou vzpomínkou.

REPUBLIKA INGUŠSKO- Республика Ингушетия 

Ingušská republika je úzkým protáhlým státem mezi Severní Osetií a Čečnou. Z jižní strany, za Kavkazským hřbetem, se rozkládá Gruzie. Severní část republiky zabírají nížiny kolem řeky Terek.

Zřízení: autonomní republika v rámci Ruské federace
Hlavní město: Magas (byl Nazran')
Počet obyvatel: 467 294 (2002)
Jazyk: inguština, ruština
Převládající náboženství: Islám 
Rozloha: 3 600 km2

Prezident: Yunus-Bek Yevkurov (nahradil v roce 2008 Murat Zyazikova, pochází z území Prigorodny District, vyznamenal se jako velitel ruských jednotek v Kosovu (1999) a ve válce proti separatistickým Čečencům (2000), v červnu 2009 přežil s těžkými zraněními pumový atentát)

Klíčové pro tuto oblast je 16. Století, kdy do těchto končin přišli Čečenci spolu s Inguši, podle kterých se toto území nazývá. V 19. Století se Ingušsko stalo součástí Ruska a na začátku 20. Století pak postupně součást Těrské sovětské republiky, pak Horské ASSR až pak v roce 1934 bylo sloučeno s Čečenskem do Čečensko-Ingušské AO, která byla o dva roky později přejmenováno na Čečensko-ingušská ASSR a to v rámci RSFSR. Po 2. Světové válce byl zrušen status AO a obyvatelé obviněni z kolaborace byli Stalinem násilně vysidlováni do střední Asie, odkud jim byl povolen návrat až v roce 1957 za vlády Chruščova. Napětí mezi dvěma hlavními národy Čečenců a Ingušů stoupalo, až došlo k odtržení. Dudayev v roce 1991 vyhlásil suverenitu Čečenské republiky a Inguši s tím nesouhlasili. V referendu se rozhodli být plnohodnotnou součástí Ruska . Od roku 1993 už platí současný název, ale spory se sousedními autonomními republikami stále pokračují a to hlavně se Severní Osetií o území Prigorodnyj rajon, které by mělo náležet Ingušsku, ale které jim nebylo navráceno. (viz. Odstavec o Severní Osetii)

Napětí zde vytváří především sousedící Čečensko. Na jeho hranici není násilí nic neobvyklého a dokonce i pravidelné útoky na Ruské jednotky se staly běžnou součástí života chudých obyvatel. Je ještě třeba vzpomenout alespoň dva teroristické atentáty v posledních letech. V roce 2004 bylo ozbrojenými teroristy zabito několik tuctů lidí včetně zastupujícího Ingušského ministra vnitra. Rok 2009 je také poznamenán spoustou útoků a atentátů jako například sebevražedným atentátem u policejní stanice kde bylo zabito 25 lidí.

ČEČENSKO – ЧЕЧЕНСКАЯ РЕСПУБЛИКА

Čečenská republika se rozkládá v jihovýchodní části severního

Kavkazu. Sousedí na severu se Stavropolským krajem, na východě s

Dagestánem, na jihu s Gruzií a na západě s Ingušskou republikou.

Tato země je nejkonfliktnější oblasti celého severního Kavkazu.

Zřízení: autonomní republika Ruské federace

Hlavní město: Groznyj

Počet obyvatel: 1 103 686 (2002)

Jazyk: ruština, čečenština

Převládající náboženství: sunnitský islám

Rozloha: 15 500 km²

Nerostné bohatství: těžba ropy

Prezident: Ramzan Kadyrov

Čečenci se na tomto území začali usidlovat již v 16. století. Poté co museli neustále bojovat proti cizí nadvládě, uzavřeli v r. 1783 smlouvu s Ruskem - o ochraně teritoria. Jelikož Rusové Čečencům upírali suverenitu, propuklo v roce 1834 povstání vedené Imámem Šamilem (národní hrdina), když v roce 1859 kapituloval stala se dříve nezávislá etnická enkláva součástí ruské říše.

V roce 1922 vzniká Čečenská autonomní oblast (Groznyj se stal její součástí až v roce 1929). V lednu 1934 vznikla sloučením Čečenské a Ingušské autonomní oblast tzv. Čečensko-Ingušská autonomní oblast, která byla o dva roky později přeměněna na Čečensko-Ingušskou autonomní sovětskou socialistickou republiku.

Při Stalinově snaze omezit islám bylo v roce 1937 pozatýkáno a postříleno cca 14 tis. Čečenců a Ingušů. Během druhé světové války Čečenci, v naději na nezávislost, zahájili spolupráci s Němci.

Po válce byli Čečenci a Ingušové (dohromady více než 500 000) vysídleni z Čečenska do Kazachstánu a na Sibiř na základě obvinění z kolaborace (při převozu jich více než ¼ zemřela).

Návrat Čečenců a Ingušů byl umožněn v roce 1957, kdy byla také obnovena Čečensko-Ingušská autonomní sovětská socialistická republika.

Důsledkem vyhnanství a vraždění je hluboce zakořeněná nenávist k Rusům. K vzájemným vztahům už vůbec nepřispěl fakt, že za nepřítomnosti Čečenců byly do země na Stalinův příkaz nastěhovány desetitisíce Rusů, které musely po návratu Čečenců ze země odejít.

Po těchto událostech byli Čečenci dále diskriminováni, a na vysoké státní posty byli dosazováni politici z Ruska.

V době rozpadu Sovětského svazu docházelo k liberalizaci ( začaly vznikat desítky mešit), a Čečenci se pokusili osamostatnit (dáno také podporou Borise Jelcina).

V roce 1991 vyhlásilo Čečensko samostatnost a Ingušsko, ze strachu, že se stane utlačovanou menšinou, se odtrhlo a stalo se Ingušskou autonomní republikou. Nově zvolený prezident Džochar Dudajev se ale více zajímal o podporu čečenské nezávislosti než o hospodářství, takže republika byla hospodářsky stále závislá na Rusku.

V roce 1993 se začala křehká stabilita země rozpadat. Dudajev ztratil hodně přívrženců a Avturchanov vyhlásil jedinou legitimní vládu, která byla podporována z Moskvy.

První rusko-čečenská válka vypukla v listopadu 1994, kdy ruská vojska vstoupila do Čečenska ze severu, západu i východu. Čečenci se sjednotili kolem Džochara Dudajeva. Po obsazení většiny území začali rusové loupit a vraždit, vězňové byli pak drženi ve speciálních filtračních táborech, kde je bili a mučili. Jako odvetu Čečenci pod vedením Šamila Basajeva opakovaně prováděli teroristické útoky pomocí ozbrojeného komanda. Díky velkým ztrátám i mezi civilisty došlo posléze ke stažení ruských vojáků z Čečenska. Boje ale později opět pokračovaly. Bylo podepsáno několik mírových dohod, které byly oboustranně nedodrženy. Definitivní mírová smlouva byla podepsána v Dagestánském městě Chasavjurt 31. srpna 1996. Na základě příměří byly problémy v oblasti odloženy na 5 let.

V roce 1999 po sérii nevyjasněných teroristických útoků začala druhá rusko-čečenská válka. Ruské armádě se po zničení několika měst včetně Grozného podařilo čečenský odpor během roku 2000 zlomit. Ze svých základen v horách i v zahraničí se Čečenci snaží ve válce pokračovat a to hlavně teroristickými útoky.

Během obou válek za nezávislost hospodářství země značně upadlo, bylo zničeno asi 80 % ekonomického potenciálu republiky. V současnosti probíhá obnova, která ovšem postupuje velmi pomalým tempem. Zatím se podařilo obnovit pouze ropný průmysl, funguje primitivní zemědělství a chovatelství. V Čečensku je obrovská kriminalita a míra nezaměstnanosti činí přes 70%.

DAGESTÁNSKÁ REPUBLIKA- Республика Дагестан „land of the mountains“
 
Rozkládá se na západním pobřeží Kaspického moře a severovýchodních svazích Kavkazu. Na jihu sdílí hranice s Ázerbájdžánem a Gruzií. Ze západní strany s Čečenskem a na severu s Kalmyckou republikou a Stavropolským krajem. Až na hornatou Kavkazskou část na jihu je území této autonomní republiky rovinaté a uzavřené řekou Kumou tvořící severní hranici.
Zřízení: autonomní republika v rámci Ruské federace

Hlavní město: Machačkala
Počet obyvatel: 2 576 531 (2002)
Jazyk: ruština, avarština …
Převládající náboženství: sunnitský islám 
Rozloha: 50 300km2
Nerostné bohatství: ropa a zemní plyn
Prezident: Mukhu Gimbatovich Aliyev (v roce 2006 vystřídal M.M.Magomedova, narodil se v Dagestánu a národností je Avar)

Územní vývoj byl podobný jako u ostatních území na Kavkaze. Střet zájmů Peršanů, Mongolů a Ruské říše udělal své. Přesuňme se však do aktuálnějšího 20. Století, konkrétně do roku 1921 kdy byla vytvořena Dagestánská ASSR v rámci Ruska. Po rozpadu impéria byla podepsána kompetenční smlouva s Ruskem a Dagestán zůstal autonomní republikou na jeho území. Dagestán je národnostně snad nejsložitější Kavkazskou republikou. Mísí se zde až kolem 30 místních etnik s nepůvodními národy, které zde Rusko v rámci své koloniální politiky přemístilo. Situace je zpestřena ještě rokem 1995 kdy sem ze sousedního Čečenska přichází na sto tisíc uprchlíků. Celkově události v sousedním Čečensku dosti ovlivňují chod této autonomní republiky. Například v roce 1999 se čečenští islámští fundamentalisté pokusili ovládnout část Dagestánu. Reakcí byly krvavé střety s ruskou federální armádou. Pro Shamila Basayeva je Dagestán rodnou zemí a možná i proto se ho všechny Čečenské války dotýkají o něco živěji než ostatní sousedící území.

V současné době si je čím dál více uvědomováno vlastenectví a tím stoupá snaha odtržení se od velkého Ruska. Horší je, že ačkoli Dagestán disponuje velkým množstvím ropy a zemního plynu (a to nejen v Kaspickém moři), obyčejní obyvatelé se řadí k nejchudším a tento těžební monopol ovládá jen hrstka vyvolených. Nestabilita regionu, život ve stínu organizovaného zločinu a násilí, ano i to je Dagestán. Únosy, sebevražedné atentáty a přítomnost střelných zbraní jsou na denním pořádku. Pro připomenutí, Machačkala v červenci 2005 (10 mrtvých) a další mrtví v roce 2008.

použité zdroje 

BAAR, V.: Národy na prahu 21. Století, emancipace nebo nacionalismus?. Tilia/Ostravská univerzita, Šenov u Ostravy, 2003.

MEIER, A: Čečensko - Jak se to vlastně stalo?. National Geographic Česko, 2005, červenec, str. 96-109.

BBC News: britské zpravodajství ze světa, profily států [on-line]. Čerpáno 14.10.2009. Dostupný na www: < http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/country_profiles >

Státy a jejich představitelé: Internetová databáze [on-line]. Honzák F., Pečenka M. Čerpáno 14.10.2009. Dostupný na www: < http://libri.cz/databaze/staty/ > 

Prague Watchdog: Reporting on the conflict in the North Caucasus [on-line]. Čerpáno 14.10.2009. Dostupný na www: < http://www.watchdog.cz/index.php?show=000000-000022-000002-000001&lang=3>

Osetie.cz: webové stránky o Severní Osetii [on-line]. Čerpáno 14.10.2009. Dostupný na www: < http://osetie.cz/severni-osetie-alanie.php>

ČT24: internetové zpravodajství. [on-line] 2004: Světem otřásla tragédie v ruském Beslanu. Čerpáno 14.10.2009. Dostupný na www: < http://www.ct24.cz/kalendarium/27070-svetem-otrasla-tragedie-v-ruskem-beslanu/ >

 Oficiální stránky Karačajsko-čerkeské republiky [on-line]. Čerpáno 14.10.2009. Dostupný na www: < http://www.kchr.info/>

Oficiální stránky Adygejské republiky [on-line]. Čerpáno 14.10.2009. Dostupný na www: < http://www.adygheya.ru/>

Oficiální stránky Čečenské republiky [on-line]. Čerpáno 14.10.2009. Dostupný na www: < http://chechnya.gov.ru/index.php >

Theses.cz: vysokoškolské kvalifikační práce - Ruská federace v letech 1993-2006 disertační práce Lenky Valné (Masarykova univerzita v Brně, pedagogická fakulta, katedra občanské výchovy) [on-line]. Čerpáno 14.10.2009. Dostupný na www: < http://is.muni.cz/th/53836/pedf_m/DP.pdf  >