Postavení republik severního Kavkazu v Ruské federaci

Úvod

Na úvod bych chtěla říci, že tato analýza se nebude zabývat popisem oblasti z hlediska geografického (což už jsme si nastínili, když jsme se s touto oblastí seznamovali v prvním článku), ale zejména jejím historickým vývojem vzhledem k Ruské federaci. Také bych se zde ráda věnovala současné situaci Severokavkazských autonomních republik a výhledům do budoucna, co se politické situace týče.

Historie vzájemných vztahů

Historií bych se zde chtěla zabývat velmi detailně, protože právě historie má i v současné době obrovský význam pro zdejší obyvatelstvo a současné dění jez velké části ovlivněno právě historií vzájemných Rusko-Kavkazských vztahů.

Počátek spojení oblasti severního Kavkazu s Ruskem můžeme datovat už do 16. stol., do období vlády Ivana Hrozného, kdy vzal kabardské feudály pod svou ochranu před nájezdy Tatarů a Turků. [1]

V 18. století pak dostalo carské Rusko pod kontrolu nejen Kabardu, ale i oblast dnešní Severní Osetie, kde byli lenními pány feudálové z Kabardy. [2]

V roce 1829 byla mezi Tureckem a Ruskem uzavřena drinopolská mírová smlouva, která Rusku přiřkla černomořské pobřeží od ústí řeky Kubáň, až po přístav Poti, což zahrnuje prakticky celou východní oblast Velkého Kavkazu. Adygejci, Čerkesové ani Kabarďané obývající tuto oblast nemohli s tímto rozhodnutím nic dělat. Rusko se však v této době snažilo získat pod kontrolu i východní oblast Kavkazu a pobřeží Kaspického moře. V této oblasti se rusům postavil avarský hrdina imám Osman Šamil, který sjednotil Čečeny, Avary a další národy, aby bojovali proti Rusům. Šamilovo povstání bylo zahájeno v roce 1831, Osman Šamil byl zajat v roce 1859. V roce 1962 začala invaze, při které se Rusové pokusili vyhladit místní národy, vypalovali lesy a ničili úrodu. Území bylo dobyto v roce 1864. V těchto bojích zemřelo osm milionů lidí, což činí polovinu kavkazské populace. Toto období je považováno za dobu první genocidy kavkazského obyvatelstva. [3], [4]

Po tomto dlouhém období začalo na území Severního Kavkazu proudit ruské obyvatelstvo a původní národy ze zde staly menšinami. Nejodbojnějšími národy byli Čečeni, Avaři, Kumykové, Balkaři a Karačajci. [5]

Po svržení monarchie v roce 1917 zde byla vytvořena nezávislá Horská republika, která byla v roce 1918 přejmenována na Republiku horalů Severního Kavkazu. Zástupci horalů navázali v roce 1920 kontakty s bolševiky (ti zrovna získali nad oblastí kontrolu), doufaje, že vztahy s nimi budou lepší než s Turky a carským režimem. Opak byl pravdou. Zatímco vůči národům z podhorských oblastí prosazovala sovětská vláda spíše ochrannou politiku, vůči horalům a přikaspickým národům to byla politika donucovací. [6]

Ve 20. letech si oblast severního Kavkazu prošla mnoha autonomními změnami. V roce 1920 zde bylo vytvořeno několik okruhů: Čerkeský, Karačajský, Kabardský, Balkarský, Vladikavkazský (Osetský), Nazraňský (Ingušský), Čečenský a Dagestánská autonomní sovětská socialistická republika. V roce 1922 byla oblast rozčleněna takto: Adygejská autonomní oblast, Karačajsko-čerkeská autonomní oblast (dále jen AO), Kabardsko-balkarská AO, Horská autonomní sovětská socialistická republika (dále jen ASSR), Čečenská AO a Dagestánská ASSR. V roce 1924 bylo rozdělení oblasti následovné: Adygejská AO, Karačajsko-čerkeská AO, Kabardsko-balkarská AO, Severoosetská AO, Ingušská AO Sunženská AO, Čečenská AO a Dagestánská ASSR. Další změnou bylo spojení Ingušské a Čečenské AO v roce 1934, čímž vznikla Čečensko-ingušská AO. V roce 1936 se všechny AO přeměnily na autonomní republiky. Výjimkou zde byla pouze Adygejská a Karačajsko-čerkeská AO. Díky četným povstáním a násilné kolektivizaci ve druhé polovině 20. a první polovině 30. let 20. stol. zde došlo k další genocidě. Do konce 30. let zde bylo zabito na 300 000 Ingušů a Čečenů. [7], [8] [9]

Důrazný útlak ze strany Ruska byl také jedním z důvodů, které vedly místní národy se spolupráci s Němci za 2. světové války. Za války se horalé stáhli do nepřístupných hor, a odtud pak podnikali nájezdy na sovětskou armádu. Odplata ze strany Sovětského svazu přišla v roce 1944, kdy po vytlačení Němců byli místní obyvatelé obvinění z kolaborace a během několika dní deportováni do střední Asie a na Sibiř. Tato deportace se týkala Čečenů, Ingušů, Balkarů, Karačajců, a Kalmyků a deportováno bylo asi 500 000 obyvatel. Během následujících pěti let asi čtvrtina z nich zemřela. Po násilném odsunu původního obyvatelstva byla část Čečensko-ingušské ASSR přeměněna na Grozněckou oblast a část připojena k Severoosetské ASSR, podobným způsobem byla rozdělena i Kabardsko-balkarská oblast. Jedna její část byla přejmenována na Kabardskou ASSR a druhá část byla přičleněna ke Stavropolskému kraji. Toto byla již třetí genocida obyvatelstva na severním Kavkaze. Na místo původních obyvatel přišli Rusové. Až v roce 1957, tj. čtyři roky po Stalinově smrti, se mohli původní obyvatelé vrátit do svých zemí, které už byly ale z velké části osídleny Rusy (ti měli v daných zemích většinu a byli dosazováni na důležité posty). Dalších třicet let se tyto autonomní republiky rozvíjely, místní se věnovali hlavně zemědělství, o rozvoj v oblasti průmyslu se starali Rusové. Z těchto autonomních republik se asi nejvýrazněji projevuje Čečenská autonomní republika, která už od rozpadu Sovětského svazu usiluje o samostatnost. [10], [11], [12]

Po roce 1990 Ingušové odmítli sdílet jeden stát s Čečeny a dohodli se s Rusy na vytvoření vlastní autonomní republiky. [13]

Dagestán je sídlem asi 30 etnických skupin a 80 národností, které mluví kavkazskými íránskými a turkickými jazyky. V 90. letech vyvrcholilo napětí mezi etnickými skupinami a proběhla debata, zda by tato autonomní republika měla mít federativní nebo unitární charakter. [14]

Severní Osetie jako autonomní republika Ruské federace podporovala v 90. letech okupaci sousedního Čečenska.

Současná situace

V současné době je Čečensko zemí, která z celého severního Kavkazu projevuje největší snahu o osamostatnění a proto bych mu teď chtěla věnovat největší pozornost.

V roce 1991 vyhlásilo samostatnost, kterou ale svět neakceptoval, navíc se neschopnost samostatnosti tohoto státu projevila, když se prezident Džochar Dudajev po roce 1991 více zajímal o podporu čečenské nezávislosti než o hospodářství, tudíž byla republika hospodářsky stále závislá na Rusku. Dalším dokladem této snahy pro nás mohou být obě Rusko-čečenské války, které probíhaly v letech 1994-1996 a 1999-dosud. Odpovědí na ruské útoky byly vždy teroristické útoky Čečenů v Čečně i okolních zemích, což dále velmi negativně působilo na stabilitu celé oblasti. Mírové smlouvy byly během válek oboustranně porušovány. Rusko není schopno držet Čečensko vojensky pod kontrolou, proto se o to pokouší alespoň ekonomicky, což ve válkami zdevastované zemi není tak složité. Vojenské držení by bylo pro Rusy značně komplikované, protože separatistické skupiny ukrývající se v horách jsou pro ruskou armádu prakticky nedostupné. O obnovu země se pokouší současný prezident Ramzan Kadyrov, který zde vládně železnou rukou a s rebely nemá slitování. [15], [16]

Ani v dalších zemích severního Kavkazu není klid. V sousedních zemích – Ingušsku a Dagestánu jsou teroristické útoky na denním pořádku. Ostatní země v oblasti nejsou tak problémové, ale o klidu bychom mohli mluvit jen stěží.

Zdejší politická situace velmi komplikuje ekonomický rozvoj. I přes to, že se zde nachází obrovské nerostné i přírodní bohatství se země nerozvíjejí takovým tempem jak by mohly.

Pro Rusko je oblast severního Kavkazu strategickým bodem jak pro kontakt s Blízkým východem, tak pro cenná naleziště ropy a zemního plynu a proto si nemůže dovolit ho ztratit.

Výhledy do budoucna

V budoucnu určitě můžeme očekávat problémy v Čečensku, protože i přes stabilizaci situace a rozvoj v posledních letech Čečna neustupuje od své dlouholeté snahy o osamostatnění. Zatím je v zemi klid a doufejme, že problémy se už budou řešit mírovějšími cestami.

Problémy můžeme také očekávat v sousedním značně multikulturním Dagestánu, kde se méně početné národy bouří proti tomu, že veškerá moc ve státě je soustředěna do rukou těch nejpočetnějších – Avarů, Dargů a Rusů. Největší problémy zde může způsobit snaha lezgského hnutí Sadval vytvořit si vlastní stát – Lezgistán, který by se rozprostíral na jihu Dagestánu a severu Ázerbajdžánu. Další zemí kde se v poslední době rozmáhají konflikty je Ingušsko. Terorismus je zde podporován chudobou, islámským radikalismem i reakcemi místních orgánů, a proto i zde můžeme očekávat nepokoje, které budou i nadále přispívat k nestabilitě oblasti. [17]

Ostatní země v severokavkazské oblasti nejsou tak konfliktní a neprojevují tak výrazné snahy o oddělení od Ruské federace jako Čečensko nebo Lezgové, proto je již dále nezmiňuji.

Jak jsem uvedla výše, můžeme jen doufat, že se tyto oblasti nebudou pokoušet násilně odtrhnout, protože Rusko dalo již několikrát jasně najevo, že se severního Kavkazu, jako strategického místa nevzdá.

Zdroje:

[1], [2], [3], [5], [7], [13], [14], [16], [17] BAAR, V.: Národy na prahu 21. Století, emancipace nebo nacionalismus?. Tilia/Ostravská univerzita, Šenov u Ostravy, 2003.

[8], [10] Státy a jejich představitelé: Internetová databáze [on-line]. Honzák F., Pečenka M. Čerpáno 5.11.2009. Dostupný na:

< http://libri.cz/databaze/staty/ >

[9], [11] The Library of Congress Country Studies; CIA World Factbook [on-line]. Čerpáno 5.11.2009. Dostupný na:

<http://www.photius.com/countries/russia/society/russia_society_the_north_caucasus.html >

[12], [15] Al Jazeera News: zpravodajství ze světa [on-line]. Čerpáno 5.11.2009. Dostupný na:

<http://english.aljazeera.net/news/europe/2009/08/2009817141410883512.html >

[14] North Caucasus Research & Heritage Institute [on-line]. Čerpáno 5.11.2009. Dostupný na:

< http://www.ncrhi.net/history.html >