Zprávy z regionu severního Kavkazu jsme monitorovaly po dobu jednoho semestru. Zajímavé bylo pro nás zjištění, že se do našich médií dostává jen zlomek toho, co se na Kavkaze skutečně děje. Když už o tom nějaké zprávy v češtině jsou, tak se málokdy dostanou do hlavních zpráv a zájemce si je musí vyhledat. Proto, pokud se chce člověk dovědět něco víc, musí navštívit zahraniční zpravodajství, jako jsou oficiální stránky jednotlivých republik, nebo vesti.ru, Kavkazcenter.com nebo třeba gazeta-nv.ru.
Mezi nejbouřlivější republiky patří jednoznačně Čečensko a Ingušsko, dále také Dagestán a Severní Osetie. V těchto republikách je stále živá touha po národním sebeuvědomění, po osamostatnění a po uznání. Mizerné sociální podmínky, národnostní roztříštěnost, separatismus, terorismus a islámský fundamentalismus dělají z těchto republik jedny z nejnebezpečnějších míst na světě.
Jen za těch několik málo měsíců si můžeme připomenout pokus o atentát na čečenského prezidenta Ramzana Kadyrova, atentát na Něvskij Expres, který je také připisován severokavkazským extremistům, napadení policejního stanoviště v Ingušském okrese Sunzha, výbuch na železnici v Dagestánu a v neposlední řadě pětileté výročí atentátu v Beslanu.
Ruské vládě se už delší dobu vymyká situace z rukou. Klid v regionu stále nenastal i přes nespočet dosazených zástupců veřejné správy. Kreml to tedy zkouší jak cestou invaze vojenských jednotek, tak přes oficíry až k nejnovějším nápadům „kavkazského dohlížitele“ a snížení nezaměstnanosti pomocí „přesidlovací politiky“. Co se však osvědčí, jako nejúčinnější metoda, teď nikdo nedokáže posoudit.
V této analýze se budeme zabývat islámem v Čečensku co se týká historie i současnosti hlavního směru apod.. Nejdříve bych se chtěla věnovat počátkům islamizace v Čečensku, poté se budeme zabývat súfismem, což je sunnitská větev islámu, která je v této zemi významně zastoupena. Pokračovat budeme postojem Sovětského svazu k islámu, definujeme si islámský fundamentalismus a na závěr si řekneme jakou roli hraje toto náboženstvív současném Čečensku.
Myslím si, že toto témaje v Čečensku aktuální, protože náboženství zde hraje v současné době významnou roli. Je to jeden z důležitých prvků, které mají spojit čečenskou společnost a pomoci zemi při její cestě za samostatností. [8]
Počátky islamizace v Čečensku
O počátcích islamizace této oblasti existuje mnoho teorií. Jedna například hovoří o tom, že islám sem přivedli v 7. století arabové, další, že zde byl přiveden ve 14. a 15. století misionáři z Dagestánu (zejména Kumyky), prostřednictvím kontaktů Čečenců s Kabarďany, Nogajci a krymskými Tatary. Je zde také teorie, že Čečenci byli násilně „převedeni“ na islám, když v 15. století bojovali proti nadvládě Turků. Já se přikláním ke druhé jmenované teorii, tedy že se zde začal islám šířit díky misionářům z Dagestánu a prostřednictvím kontaktů a jinými národy. [11], [12]
Počátky islámu zde tedy sice můžeme datovat už do 15. století, ale masově se toto náboženství začalo rozšiřovat až v kritických okamžicích historie. Za takový okamžik můžeme považovat například sjednocení desítek národů severního Kavkazu Imámem Mansúrem (na konci 18. století) a jeho boj proti imperiální expanzi carevny Kateřiny Veliké, „boj na obranu vlasti, svobody a náboženství“ [1] nebo boj Imáma Šamila (1834-1859), který sjednotil Čečence, Avary a další národy, aby bojovali proti Rusům. [9]
V době existence imamátu Čečenska a Dagestánu (1840-1859) se stalo islámské právo šaría základem právního systému. [13]
Súfismus
V této zemi je zastoupena převážně sunnitská větev islámu a většina obyvatel se hlásí k tzv. súfismu – duchovnímu hnutí rozvíjejícímu se od dob raného islámu. Vyznavači súfismu vytvářeli súfická bratrstva, která v Čečensku sdružovala značnou část místní populace.
„Ve východní části severního Kavkazu se uchytila především súfická bratrstva nakšbandíja (vyskytuje se převážně v nížinných oblastech) a kádiríja (zejména v hornatých oblastech). Nakšbandíja převládla v Čečensku koncem 18. a začátkem 19. stol. Byla šířena řadou imámů a pro Čečeny byla přitažlivá. Učení totiž obsahuje decentralizovaný řád, jehož jednotu udržuje pouze společný cíl a praktikování prostého rituálu. Při nákšbandíjské modlitbě se věřící shromáždí ve velkém domě a usednou do kruhu. Šeptají stále dokola tytéž posvátné věty, až dosáhnou svatého vytržení. Tento obřad tudíž nevyžaduje žádnou mešitu. V polovině 19. stol. se do Čečenska dostala kádiríja. Kádirský obřad je dramatičtější. Při odříkávání zikru se pobíhá v kruhu a slova modlitby se odříkávají stále hlasitěji. Rytmickým tleskáním a podupáváním se dostanou do extáze. Kádiríja je centralizovanějším řádem než nakšbandíja.“ [2].
Těmto súfickým bratrstvům se říká „tariky“ (slovo „tarik“ pochází z arabského „taríka“ a znamená „cesta“). „Vliv tariků ve společnosti byl ohraničen duchovní sférou. Základní střet spočíval v protikladu mezi islámem a předislámskou tradicí. Mezi „lidovým“ islámem, jeho súfickou interpretací a tradičními zvyky se vytvořila jakási rovnováha, která v nemalé míře přispívala ke stabilitě společnosti.“ [3]
Islám a SSSR
V době kdy bylo Čečenskou součástí Sovětského svazu, proběhly pokusy o odstranění islámu ze severního Kavkazu. Ve 30. letech byli muslimští duchovní pronásledováni. Byly zavírány mešity i medresy, čímž byl zničen systém náboženského vzdělávání. Ve 40. a 50. letech byla situace klidnější, ale v 60. a 70. letech nastalo opět zhoršení. Od poloviny 80. let se snižovala kontrola nad náboženským a společenským životem obyvatel, což dalo impuls k islámské obrodě. [14]
Islámský fundamentalismus
Tento termín bývá v současné době často zneužíván ruskou stranou k politickým účelům. Aktivity fundamentalistů bývají zveličovány a oni pak spojováni s mezinárodní teroristickou islamistickou sítí.
„Samotný termín islámský fundamentalismus se vztahuje k boji za očištění náboženských doktrín. Cílem obnovení tradic a zásad svatých textů je vytvoření pravého islámského státu. Doba proroka Muhammada a prvních čtyř chalífů je pro ně ideálem, kterého chtějí dosáhnout v dnešní době. Odmítají další vývoj a inovace ve výkladu Koránu, ty jsou podle nich příčinou úpadku a stagnace muslimského světa. Chtějí napravit způsob života společnosti tím, že se vrátí k praxi předků a doslovnému výkladu Koránu a sunny.“ [4]
V islámském fundamentalismu na severním Kavkaze rozlišujeme wahhábismus a salafismus, přičemž salafismus je odnoží wahhábismu. Wahhabismus byl založen Ibn Abd al-Wahhabou, jeho cílem je znovuobnovení uctívání jednoho Boha, znovuzrození islámu a vymýcení všech inovací. Wahhábisté v Čečensku chtějí dosáhnout specifické symbiózy islámu, etnických zvyků a zbytků pohanské víry. [15]
Čečenci označují boha slovem „Dela“ a ne slovem „Alláh“ což poukazuje na jejich předislámské tradice, které utvářely jejich formu súfismu. [16]
Současná situace
Na počátku 90. let došlo ke značné politizaci islámu, Čečensko se chtělo odtrhnout od Ruské federace a strach z ruské agrese a zároveň boj o svou zemi tento národ spojil, a tím pojítkem byl právě islám. K další islamizaci došlo po vypuknutí Rusko-čečenské války. Ruský expert K. Khanbabayev souhlasí: „Poté, co ruská armáda vstoupila do republiky v roce 1991, islám hrál integrující roli při sjednocování Čečenů v jednotnou sílu proti ruským jednotkám.“ [5] Válka, ve které zemřely desetitisíce Čečenců a která zničila celou infrastrukturu země pochopitelně vedla k radikalizaci společnosti. Tato radikalizace byla také ovlivněna přáním Džochara Dudayeva dát vzniknout nové státní ideologii, právu a pořádku. Právo šaría bylo opět ustanoveno jako základ právního systému. Druhý čečenský prezident Zelimkhan Yandarbiyev zavedl islámské právo a arabský jazyk jako povinné předměty na všech středních školách v zemi. Byla zakázána konzumace lihovin, soudy šaría byly zavedeny v celém Čečensku a veřejné tresty a popravy byly na denním pořádku.
Jak se později ukázalo, tyto pokusy nemohly vést ke sjednocení společnosti, která byla rozdělena nejen klanově a regionálně, ale také nábožensky a ideologicky. [17]
„Wahhábismus potvrzuje "bratrství" muslimů a jejich rovnosti před jediným Bohem. Takové bratrství vyžaduje specifický typ organizace s vnitřní kázní mnohem silnější než v normální muslimské komunitě, a explicitně vyjádřenou nedělitelnou moc a kolektivní odpovědnost. Podle tohoto modelu, wahhabistické skupiny jsou nejen náboženské obce, ale výrazné, někdy i vojensky, nábožensko-politické organizace.“ [6]
Ideologie wahhábismus dala některým věřícím novou alternativu – militarizovat a radikalizovat mládež neschopnou nebo neochotnou se plně začlenit do společensko-politické struktury čečenské společnosti.
Wahhabismus tak dnes představuje významnou hrozbu pro společnost severního Kavkazu, protože jeho výklad může být zneužit extremisty v Čečensku i celém regionu. Někteří čečenští partyzání, zejména zastánci tzv. tvrdé linie s odkazy na zahraniční vojenské islámské organizace, stále mluví z Wahhabistických pozic. [18]
V současnosti se snaží čečenský prezident Ramzan Kadyrov dostat islám na svou stranu a podporovat ho v nenásilné podobě. Jako symbol obrození islámu byla v Grozném postavena jedna z největších evropských mešit. "Je potřeba věřícím i nevěřícím vysvětlit, že islám nikdy nevyzýval k zabíjení a k atentátům. Že je to pro naše náboženství a tradice nepřijatelné. Proto se snažíme správné formy islámu všemi prostředky propagovat a posilovat," řekl České televizi Kadyrov. [7]
Podle nového čečenského vedení by měl právě islám uklidnit současnou situaci v zemi. Vláda zavřela herny, alkohol se prodává jenom dopoledne, televizní hlasatelky se na obrazovce objevují výhradně v šátku. Stavějí se nové islámské školy a tento týden byla otevřena nová islámská univerzita. [10]
V Čečensku můžeme sice stále pozorovat i neislámské zvyky, ale Čečensko je dnes převážně islámskou zemí, která se snaží pomocí náboženství sjednotit lid, postavit se na nohy a objevují se zde i teorie o osamostatnění od Ruské federace pomocí islamizace společnosti.
Zdroje:
[1], [5], [6], [11], [13], [16], [17], [18] AMO: Islam as a uniting and dividing force in Chechen society [on-line]. Čerpáno 5.12.2009. Dostupný na:
V pondělí 30. listopadu v časných ranních hodinách vybuchla v Dagestánu nastražená bomba před osobním vlakem, jedoucím ze západosibiřského města ropy – Ťumeň do hlavního města Ázerbajdžánu - Baku. [1] Tento útok přichází jen několik dní poté, co podobný útok 26 cestujících zabil a dalších 100 zranil ve vlaku (Něvskij Express) z Moskvy do Petrohradu. [2] Státní železniční monopol Ruské dráhy řekl, že při tomto útoku naštěstí nebyl nikdo zraněn. [3]
Místní zpravodajské agentury citovaly žalobce a uvedly, že bomba byla ekvivalentem asi 300gramů TNT. [4] „Vlak nevykolejil i když táhl vagóny ještě asi 150 metrů po poškozených kolejích,“ řekl místní policejní úředník Ruským tiskovým agenturám. [5] „Doprava na železnici je uzavřena,“ píše se v prohlášení. „Zaměstnanci Ruských drah, orgánů činných v trestním řízení, FSB (bezpečnostní služby) a pohotovostní služby pracují na místě činu.“ [6]
Oba tyto incidenty vzbudily novou vlnu obav z bombových útoků po pěti letech od kampaně v Moskvě.
Zatím se k útokům nikdo nepřihlásil, ale bezpečnostní analytici říkají, že pravděpodobnými viníky jsou muslimské militantní skupiny ze severního Kavkazu. [7]
Do Dagestánu se v posledních letech přesouvá násilí ze sousedního Čečenska, místa které po roce 1991 zažilo dvě neúspěšné války o samostatnost. V posledních měsících se v převážně muslimském Čečensku a Dagestánu rozmáhají teroristické útoky islámských extrémistů i přes ukončení hlavních bojových akcí. [8]
Mimo to, Dagestánské ministerstvo vnitra oznámilo, že jeho důstojníci během víkendu zneškodnili osm bomb nastražených podél silnic v hraničním regionu s Čečenskem, což je jen dalším důkazem rozmáhajícího se násilí v regionu. [9]
Zdroje:
[1], [3] En.rian.ru: Ruské zpravodajství [on-line]. Čerpáno 2.12.2009. Dostupný na:
Začátkem listopadu 2009 vyslovil na federálním shromáždění ruský prezident Dmitrij Medveděv svůj záměr zřídit samostatnou funkci osoby, která by odpovídala za situaci na severním Kavkaze. Rozhodl se tak kvůli stálým a hlavně neslábnoucím nepokojům v tomto regionu. Celou situaci kritizoval tak ostře, že mnozí experti nabyli dojmu, že se tím snaží podrýt autoritu Vladimíra Putina, jako člověka, který má na svědomí celé stávající uspořádání republik. Zůstal však pouze u kritiky, aniž by přišel s novou postupovou strategii, kterou by nahradili stávající. [1]
Dimitrij Medveděv začal svůj projev slovy: „teroristické útoky proti autoritám, duchovenstvu a bezpečnostním silám destabilizují situaci, brání běžnému vývoji hospodářskému a sociálnímu v regionu.“ [2] Na základě toho vyzval rodné obyvatele Kavkazu k sebeuvědomění a pomoci při budování vlasti. Také poukazoval na nízkou vzdělanost v regionech. Mimo to navrhl dále rozvíjet federální orgány výkonné moci na severním Kavkaze a podporovat je v individuálních výkonech. Vládě nařídil, aby do 1. ledna 2010 byl celkový seznam kritérií pro zlepšení situace zaveden. [3] Protože tento „náš nejvážnější vnitropolitický problém v zemi“ [4], jak nazval prezident situaci, musí být co nejdříve vyřešen.
Dále se projednávalo, jaké šance má v celé věci bývalý ministr spravedlnosti a současný vyslanec pro jižní federální okruh Vladimir Ustinov. Kreml se totiž zmínil spíše o jeho neúspěchu a celkovému úpadku oblasti za jeho působení. „ Na severním Kavkaze roste míra korupce a násilí.“ Vzápětí bylo také poznamenáno, že desítky miliard rublů putovaly ročně z Moskvy do jižního Ruska a jejich investování bylo velice neefektivní. Nezaměstnanost a chudoba za tuto dobu dosáhly v oblasti extrémních hodnot. [5] Konkrétně to byly peníze z programu „rozvoje jižního Ruska“. Čečensko obdrželo 26 miliard a Ingušsko 32 miliard rublů a není žádným tajemstvím, že tyto finance byly skoro otevřeně rozkradeny úředníky veřejné správy. [6]
Je pravdou, že uplynulý rok, co se týče ozbrojených útoků, byl opravdu bohatý. Stačí, když jen ve zkratce připomeneme atentát na ingušského prezidenta Jevkurova, zavraždění řady vysoce postavených příslušníků dagestánského a čečenského ministerstva vnitra, výbuch v nazrańské policejní budově atd. Ze všech zpráv z poslední doby jednoznačně vyplývá, že vliv a hrozba podzemí, místo toho aby slábla, je stále silnější a silnější. [7]
Tomu nahrává i fakt, že se bojovníci severního Kavkazu vrátili ke zbrani „lidská bomba“. Tato ideologická motivace lidí, kteří jsou pak ochotni položit svůj život v zájmu věci, je velice levná. Mudžahedíni mají tak v rukou nízkonákladové, ale zato velice ničivé zbraně. Boj proti nim je velice obtížný, neboť příprava útoku zahrnuje velice málo lidí a informace neprojdou ven, dokud není akce zahájena. Je pravdou, že jako „zbraně“ v tom pravém smyslu využít nejdou, ale jde o velice živý důkaz síly ideologie. [8]
Hned po rozpadu SSSR v roce 1991 byla vytvořena kavkazskými národy Konfederace horských národů Kavkazu (v. r. 1993 bylo „horský“ vynecháno). Cílem této organizace mělo být sjednocení a hájení zájmů místních obyvatel v rámci Ruské federace. „Akorát že se rychle ukázalo, že rozpory mezi členy KNK jsou stejně jako v minulosti silnější než vzájemné pouto.“ [9] Poslední hlavou konfederace byl Jisuf Soslanbekov (vůdce abchazských separatistů v Gruzínsko-Abchazské válce). V červenci roku 2000 byl však zavražděn a od té doby, ačkoli konfederace stále existuje, je neaktivní.
Teď tedy Dimitrij Medveděv přišel s nápadem vytvořit novou funkci – „kavkazského dohlížitele“ neboli jak někteří říkají „kavkazského cara“. Situace v této rozbouřené oblasti by měla být průběžně monitorována formou zvláštních kontrol. [10]
Chvíli také vládly určité dohady o struktuře tohoto postu. Jeden z návrhů bylo vytvoření samostatného ministerstva, ale to se spíše zamítlo a vypadá to na pozici samostatné osoby, kterou do funkce, jako ostatní jmenuje, Vladimír Putin.
Co se týče člověka, který by byl do funkce „dohlížitele“ dosazen se zatím jen spekuluje. Dimitrij Medveděv bez uvedení jakýchkoliv jmen a pozic ale slíbil, že „takový člověk se brzy objeví“ [11]
Představitelé států severního Kavkazu nápad schvalují. „ Bylo by dobré řešit naše problémy přímo s federálními úřady bez zbytečné byrokracie“ řekl prezident Ingušska Yunus-Bek Yevkurov. Něco podobného si také myslí prezident Čečenské republikyRamzan Kadyrov „ Pokud se nám podaří vytvořit přímý vztah s Kremlem, bylo by to přínosné“ [12] Celkově se představitelé republik také shodují, že by tento člověk měl mít autoritu, politickou vůli a velkou odvahu, aby podával vedení země nezkreslené informace.
Například představitel státní dumy Dagestánu Gadzhimet Safaraliyev má přesná kritéria pro člověka který by měl obsadit post: „Tato osoba by měla být odpovědná za situaci na severním Kavkaze“ říká a dále uvádí: „Měla by mít respekt, měla by mluvit rusky a zároveň být upřímná, měla by umět kombinovat měkkost a tvrdost a měla by mít určitě jiné pravomoci než prezidentský velvyslanec (pro jižní Rusko). Samozřejmě musí být také uznána a respektována všemi národy a také by měla mít silnou vůli, být tvrdá, upřímná, něžná, neměl by to být přímo reprezentant kavkazských národů - měl by to být Rus.“ Podle jeho slov by tomu tak nejlépe odpovídal Dmitrij Kozak. [13]
Vicepremiér Dimitrij Kozak je Rus a má ve společnosti dobré jméno. Angažuje se v organizaci OH v Soči 2014 a hlavně je bývalým vyslanec pro jižní federální okruh. Tento nejdůležitější fakt je mu připisován k dobru. Získal tím spoustu zkušeností a potřebnou orientaci v regionu, ale i tak jsou jeho šance podle odborníků velice malé. [14]
Další možní kandidáti jsou například již zmíněný Vladimír Ustinov současný vyslanec pro jižní federální okruh (od r. 2008). Ustinov působil před rokem 2000 na generálním úřadě pro severní Kavkaz, poté byl jmenován generálním prokurátorem a v roce 2006 Mistrem spravedlnosti. [15]
Dalším kandidátem je čečenský prezident Ramzan Kadyrov „hrdina Ruska“. Dokázal ve státě vytvořit relativní stabilitu, znovuobnovit Grozny a má velkou popularitu u obyvatel. Všichni však vědí, že zvolením do postu někoho ze současných politiků severního Kavkazu by přineslo jen nepokoje. Tímto krokem by se podařilo jen nadřadit jeden národ nad druhý a stabilitu by to nevytvořilo.
Jedním z mnoha možností je také náměstek ministra vnitra a velitel vojenských operací v Čečensku Arkadij Edelev.
Bývalý prezident Ingušska se však na celou věc dívá velice skepticky „V Rusku je takový zvyk: když něco nejde vyřešit, přijde se s nějakou novou komisí, nebo komisařem. Není mi moc jasné, jak chtějí vyřešit situaci jmenováním. Je nutné problémy spíše řešit, než vymýšlet koho jmenovat šéfem.“[16]
Komentář:
Dimitrij Medveděv se snaží o přehození zodpovědnosti za tento bouřlivý region na někoho jiného. Místo toho, aby se vymyslela účinná opatření a přistoupilo se ke vzájemným dohodám, vymýšlí se funkce, které se dá za úkol tohle vše vyřešit a ještě k tomu zodpovědět otázky proč, kdo a co s tím. Pokud se to dotyčnému nepodaří, bude lynčován a sesazen z funkce, do které bude následně dosazen někdo nový. Výzvou je však možnost, že to bude zkušený diplomat, který si získá respekt a dokáže oživit spolupráci republik. Tento člověk by také zajišťoval lepší komunikaci s Kremlem a dával by požadavkům republik větší váhu. Došlo by tak k mírovému rozvoji plně uznávaného regionu. Obyvatelům by se zvedla životní úroveň, s tím i spokojenost, a důsledek by byla minimalizace terorismu. Jako taková, tato myšlenka nezní zcela špatně, avšak v prostředí ruské federace se to jeví dosti nereálně.
[9] BAAR, V. Decentralizační a dezintegrační procesy V RUSKÉ FEDERACI v 90.letech minulého století. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2005. 48 a 49 s. ISBN-
Něvskij Expres se po trase Petrohrad-Moskva bez zastávek řítí až 220km/h. Tento spoj je populární především proto, že trasu, kterou jiné vlaky jedou 8 hodin, zvládne bezmála v polovičním čase. Navíc spojuje dvě velkoměsta, která od sebe dělí rozsáhlá neobydlená území. Provoz byl zahájen 11. 6. 2001 a na rozdíl od vlaku ER-200 u kterých je motor ve všech vagónech, má Něvskij Expres tažnou lokomotivu, která byla vyrobena českou firmou Škoda. [1]
Je 28. listopadu kolem půl desáté večer, vlak jede rychlostí 200km/h a veze skoro 700 nic netušících pasažérů. Najednou se nedaleko vsi Uglovka, asi 350 kilometrů severozápadě od Moskvy, ozve výbuch. Výsledkem výbuchu je nejméně 25 (některé zprávy hovoří až o 39) mrtvých a kolem stovky zraněných.
Mezitím, co cestující v předních vagónech hrůzou trnuli, co se děje, zadní tři vozy vlaku vyskočily z kolejí a převrátili se.Celou záchrannou akci komplikovala dostupnost místa. Nehoda se stala v hlubokých lesích až 2 hodiny vzdálených od civilizace. Pasažéři si proto první hodiny museli pomáhat sami. „strojvedoucí se ptal, zdali má někdo u sebe nějaké prášky proti bolesti. Ty jsme pak vzali a dali lidem v zadních vagónech“ říká očitý svědek. [2]
Strojvedoucí vypovídá, že došlo k výbuchu pod lokomotivou. Že nevěděl, na co narazil a pak už si toho moc nepamatuje, neboť všude byl, podle jeho slov, jen kouř.
Jako první z oficiálních představitelů se na místo dostavil ministr železnice Vladimír Jakunin, který podotkl, že mu situace velice blízce připomíná teroristický útok na Něvskij Expres z roku 2007, akorát že tenkrát se to obešlo bez mrtvých. [3]
„Myslím si, že to byl teroristický útok. Bouchnulo to. Slyšel jsem to.“ Vypověděl jeden z cestujících.[4]
Ruské úřady to vyšetřují jako teroristický útok a naznačuje to také agentura Itar-Tass. Většina lidí se také na tomto názoru shoduje, ačkoli existují i pasažéři, kteří žádný výbuch neslyšeli. [16] Ale pokud je tomu opravdu tak a jedná se o teroristický útok, šlo by o nejničivější útok za posledních 5 let mimo území Kavkazu.
Vyšetřovatelé nalezli na jedné straně tratě kráter po výbuchu 1,5m široký a 0,7m hluboký a také zbytky výbušného zařízení. „Kriminalisti tvrdí na základě předběžných informací, že vybouchla improvizovaná výbušnina obsahující 7kg TNT“ [5]
„Pavel Felgenhauer z ruského deníku Novaja Gazeta uvedl, že za útokem můžeme očekávat buď bojovníky ze severního Kavkazu, nebo nacionalistické extremisty. A také zároveň dodává, že ruské bezpečnostní orgány brzy přijdou s nějakými jmény, neboť tento útok je politicky velice nepříjemný.“ [6] Zatím se na internetovém blogu k útoku přihlásila pravicová skupina s názvem „Combat 18“ (číslo 18 jsou iniciály A. Hitlera), ale není to oficiální a důvěryhodnost této zprávy se zatím prověřuje. [7] Mimo to, se stále čeká, která další extremistická skupina se k útoku přihlásí. Dopadení pachatelé pak budou odsouzeni podle čl. 295 trestního zákona RF "terorismus" a čl. 222 „obchodování se zbraněmi, výbušninami a výbušnými zařízeními“ [8]
Záměrem útoku mohlo být také odstranění některých vysoce postavených lidí, neboť po této trase se dennodenně přesouvají důležití úředníci státní správy. Zatím je potvrzeno, že o život přišel Boris Evstratikov, nedávno jmenovaný jako hlava federální kanceláře pro rybolov [13], a šéf ruského úřadu pro správu silnic Rosavtodor Sergej Tarasov. [14] [15]
V sobotu po poledni, druhý den po neštěstí, v bezprostřední blízkosti vybuchla ještě jedna nastražená nálož. Exploze nedosahovala zdaleka taková síly jako ta první a naštěstí se nikdo nevyskytoval v její blízkosti. Odborníci se dohadují, proč byla právě zde druhá nálož umístěna. [9]
Železniční trať byla dlouhou dobu uzavřena a vlaky byly přesměrovány. Vzniklé zpoždění až 12h není v Rusku zcela obvyklé.
Prezident Dimitrij Medveděv nařídil šéfovi ministerstva pro nouzové situace Sergeji Šojgu přijmout veškerá nezbytná opatření pro pomoc obětem nehody. [10] Také svolal prezidentskou schůzi za účelem vyřešit otázky související s katastrofou Něvskij Expres.
Soustrast vyjádřil také Čečenský prezidentKadyrov „tato hrozná tragédie zanechává bolest také v srdcích obyvatel Čečenské republiky. Truchlíme spolu s ostatními Rusy. Vydávám pokyny naší zemi, aby přijala mimořádná opatření k odstranění následků nehody … Vyjadřuji svou hlubokou soustrast pozůstalým rodinám a přeji brzké uzdravení zraněným.“ [11]
Jak už bylo naznačeno o něco výše, útok na Něvskij Expres není zdaleka prvním. 13. 8. 2007 se stalo něco podobného, však bez obětech na životech. Tenkrát byli z útoku obviněni dva Inguši. [17] Proto není divu, že pozornost v souvislosti s aktuální katastrofou se opět obrací k severnímu Kavkazu.
Dne 15. listopadu ve 4:45 Moskevského času zaútočili neznámí ozbrojenci na policejní kontrolní stanoviště u obce Arshty v Ingušské oblasti Sunzha.[1]
Útočníci používající kulomety a granátomety zaútočili v časných ranních hodinách na skupinu policejních aut před kontrolním stanovištěm. Dvě auta byla zničena. „Nikdo nebyl zraněn,“ uvedl výbor pro vyšetřování incidentu [2]. Výbor dále uvedl, že když se na místo pokusily dostat policejní jednotky, bomba, která byla nastražená u silnice v blízkosti stanoviště, vybuchla. „Síla výbuchu odpovídá přibližně 5 kg TNT a kráter, který v důsledku výbuchu vnikl má 4 metry v průměru a je více než 1,5 metru hluboký,“ uvádí dále výbor pro vyšetřování záležitosti [3].
Za tento útok na policii, bylo podáno trestní oznámení na neznámého pachatele. Útočníci budou po dopadení obviněni z útoku na veřejného činitele a obchodu se zbraněmi. Díky blízkosti místa události (obec Ashrty) a čečenských hranic se spekuluje o možnosti útoku z čečenské strany. Toto tvrzení podporuje i skutečnost, že se okres Sunzha rozkládá jak, na území Ingušska, tak i na území Čečenska a celá tato oblast je častým dějištěm teroristických útoků, proto výbor pro vyšetřování incidentu nevynechává ani tuto možnost. [4]
Tato událost nebyla v poslední době jedinou. Níže jsou uvedeny incidenty, které se staly v Ingušsku za poslední měsíc. [5]
(všechny následující informace pocházejí z tohoto zdroje)
15.10. během protiteroristické operace, která proběhla u Ingušsko-Čečenských hranic byli zabiti dva vojáci a šest ozbrojenců.
16.10.: čtyři ozbrojenci včetně jedné ženy byli zabiti během speciální operace v Ingušské vesnici Ordzhonikidzevskaya u hranic s Čečnou.
22.10. zabila bomba nastražená v autě ve městě Malgobek policejního úředníka a další dva lidi těžce zranila.
6.11. byl zastřelen Alexei Samborsky, zaměstnanec naftové společnost Ingushneftegazprom, v blízkosti svého bytu v Ingušském hlavním městě Karabulak.
13.11. byli tři ozbrojenci zabiti při tajné operaci v Ingušsku. Jedním z nich byl i Vakhla Bekov, který byl na federální listině hledaných již od roku 2004.
Útoky na vojáky, policisti i úředníky jsou v posledních měsících v Ingušsku na denním pořádku. Nejhorším z nich byl asi útok 17. srpna, kdy bomba nastražená v autě ve městě Nazran zabila 20 lidí a dalších 260 zranila.
Ingušský prezident Yevkurov vymyslel novou strategii jak dostat zemi z hluboké ekonomické krize. Má v plánu přesídlit na 100 000 nezaměstnaných domorodců do oblasti Uralu a Sibiře. První vlna přesídlení by měla směřovat do Sverdlovské oblasti. Tato oblast rozprostírající se na středním Urale s hlavním městem Jekatěrinburgem (Ekaterinburg) je velice bohatá na nerostné suroviny. V oblasti, která je skoro dva a půl krát větší než Česká republika se těží železo, měď, bauxit, uhlí, nikl, chrom a mangan. Je důležitou základnou pro produkci hliníku a tvoří 97% celé produkce vanadia v Rusku.
Celkově kritická ekonomická situace se táhne už od roku 1992, kdy se republika oddělila od Čečenska. V roce 2006 tvořilo Ingušsko 0,04% Ruského HDP. Průměrný plat je zhruba 7 932 rublů (2008) což je necelá třetina průměrného platu v Moskvě. Dlouhou dobu se uvádělo, že nezaměstnanost se pohybuje okolo 18%, avšak nedávno se prokázalo, že statistické výzkumy udělaly chybu. Aleksandr Bortnikov, ředitel FSB, odhadl nezaměstnanost v Ingušsku až na 57 procent.
Přestěhování z Ingušska do jiných smluvených částí Ruské federace za prací je podle Yevkurova dobrovolné a každý kdo tak učiní, obdrží o 54 000 rublů ($ 2000) (34 000kč).
Avšak odstranit 50% nezaměstnanost by znamenalo deportovat 80 000 lidí v produktivním věku. Což je spoustou obyvatel bráno jako snaha o rozptýlení Ingušského národa a tím zamezení sílení národního sebeuvědomění.
Tenhle plán, jak „snížit nezaměstnanost“, si okamžitě získal pozornost také obyvatel Sverdlovské oblasti.
„máme dost svých bezdomovců Rusů a ještě nám sem budou přivedeni další z Ingušska“ říkají lidé a skepticky podotýkají: dokázali bychom pochopit, kdyby nám přivedli Číňany, nebo Vietnamce že jsou pracovití ale Inguše …
Je zřejmé, že sociální rozdíly mezi obyvateli Ingušska a středního Ruska jsou značné. Proto nelze předpokládat, že všichni se uchytí na trhu práce, začlení se do společnosti a začnou žít spořádaným životem.
Ředitel agentury pro Aplikovanou a regionální politiku Valery Khomyakov podotýká, že v historii je znám už jeden specialista na tuto přesidlovací politiku – Josif Stalin (1944 byli Ingušové a Čečenci deportováni do Kazachstánu jako trest za údajnou kolaboraci s Němci). A že hlavní na co bychom se v takovém případě měli připravit, jsou potyčky mezi obyvateli stávajícími a nově příchozími.
Míra šovinismu a xenofobie je v Rusku vysoká. V 36 regionech bylo jen během prvních 9 měsíců v roce 2009 z rasistických důvodů zabito 48 lidí a 253 těžce zraněno. Navíc je také v posledních letech zaznamenán vysoký nárůst vlivu ruských neonacistů.
Ekonomická strategii má také své zastánce. Jedním z nich je bývalý ruský ministr a současný ředitel Etnologického a antropologického institutu na Ruské akademii věd Valery Tishkov. Tvrdí, že je zcela přirozené takto rozprostřít pracovní síly z oblastí, ve kterých je jí nadprodukce, do oblastí které ji naopak využijí. Rusko zaznamenává celkový pokles populace a naopak na severním Kavkaze je vysoká porodnost ale i nezaměstnanost. Přesídlením se to tedy vyrovná a bude to výhodné pro obě strany.
Na úvod bych chtěla říci, že tato analýza se nebude zabývat popisem oblasti z hlediska geografického (což už jsme si nastínili, když jsme se s touto oblastí seznamovali v prvním článku), ale zejména jejím historickým vývojem vzhledem k Ruské federaci. Také bych se zde ráda věnovala současné situaci Severokavkazských autonomních republik a výhledům do budoucna, co se politické situace týče.
Historie vzájemných vztahů
Historií bych se zde chtěla zabývat velmi detailně, protože právě historie má i v současné době obrovský význam pro zdejší obyvatelstvo a současné dění jez velké části ovlivněno právě historií vzájemných Rusko-Kavkazských vztahů.
Počátek spojení oblasti severního Kavkazu s Ruskem můžeme datovat už do 16. stol., do období vlády Ivana Hrozného, kdy vzal kabardské feudály pod svou ochranu před nájezdy Tatarů a Turků. [1]
V 18. století pak dostalo carské Rusko pod kontrolu nejen Kabardu, ale i oblast dnešní Severní Osetie, kde byli lenními pány feudálové z Kabardy. [2]
V roce 1829 byla mezi Tureckem a Ruskem uzavřena drinopolská mírová smlouva, která Rusku přiřkla černomořské pobřeží od ústí řeky Kubáň, až po přístav Poti, což zahrnuje prakticky celou východní oblast Velkého Kavkazu. Adygejci, Čerkesové ani Kabarďané obývající tuto oblast nemohli s tímto rozhodnutím nic dělat. Rusko se však v této době snažilo získat pod kontrolu i východní oblast Kavkazu a pobřeží Kaspického moře. V této oblasti se rusům postavil avarský hrdina imám Osman Šamil, který sjednotil Čečeny, Avary a další národy, aby bojovali proti Rusům. Šamilovo povstání bylo zahájeno v roce 1831, Osman Šamil byl zajat v roce 1859. V roce 1962 začala invaze, při které se Rusové pokusili vyhladit místní národy, vypalovali lesy a ničili úrodu. Území bylo dobyto v roce 1864. V těchto bojích zemřelo osm milionů lidí, což činí polovinu kavkazské populace. Toto období je považováno za dobu první genocidy kavkazského obyvatelstva. [3], [4]
Po tomto dlouhém období začalo na území Severního Kavkazu proudit ruské obyvatelstvo a původní národy ze zde staly menšinami. Nejodbojnějšími národy byli Čečeni, Avaři, Kumykové, Balkaři a Karačajci. [5]
Po svržení monarchie v roce 1917 zde byla vytvořena nezávislá Horská republika, která byla v roce 1918 přejmenována na Republiku horalů Severního Kavkazu. Zástupci horalů navázali v roce 1920 kontakty s bolševiky (ti zrovna získali nad oblastí kontrolu), doufaje, že vztahy s nimi budou lepší než s Turky a carským režimem. Opak byl pravdou. Zatímco vůči národům z podhorských oblastí prosazovala sovětská vláda spíše ochrannou politiku, vůči horalům a přikaspickým národům to byla politika donucovací. [6]
Ve 20. letech si oblast severního Kavkazu prošla mnoha autonomními změnami. V roce 1920 zde bylo vytvořeno několik okruhů: Čerkeský, Karačajský, Kabardský, Balkarský, Vladikavkazský (Osetský), Nazraňský (Ingušský), Čečenský a Dagestánská autonomní sovětská socialistická republika. V roce 1922 byla oblast rozčleněna takto: Adygejská autonomní oblast, Karačajsko-čerkeská autonomní oblast (dále jen AO), Kabardsko-balkarská AO, Horská autonomní sovětská socialistická republika (dále jen ASSR), Čečenská AO a Dagestánská ASSR. V roce 1924 bylo rozdělení oblasti následovné: Adygejská AO, Karačajsko-čerkeská AO, Kabardsko-balkarská AO, Severoosetská AO, Ingušská AO Sunženská AO, Čečenská AO a Dagestánská ASSR. Další změnou bylo spojení Ingušské a Čečenské AO v roce 1934, čímž vznikla Čečensko-ingušská AO. V roce 1936 se všechny AO přeměnily na autonomní republiky. Výjimkou zde byla pouze Adygejská a Karačajsko-čerkeská AO. Díky četným povstáním a násilné kolektivizaci ve druhé polovině 20. a první polovině 30. let 20. stol. zde došlo k další genocidě. Do konce 30. let zde bylo zabito na 300 000 Ingušů a Čečenů. [7], [8] [9]
Důrazný útlak ze strany Ruska byl také jedním z důvodů, které vedly místní národy se spolupráci s Němci za 2. světové války. Za války se horalé stáhli do nepřístupných hor, a odtud pak podnikali nájezdy na sovětskou armádu. Odplata ze strany Sovětského svazu přišla v roce 1944, kdy po vytlačení Němců byli místní obyvatelé obvinění z kolaborace a během několika dní deportováni do střední Asie a na Sibiř. Tato deportace se týkala Čečenů, Ingušů, Balkarů, Karačajců, a Kalmyků a deportováno bylo asi 500 000 obyvatel. Během následujících pěti let asi čtvrtina z nich zemřela. Po násilném odsunu původního obyvatelstva byla část Čečensko-ingušské ASSR přeměněna na Grozněckou oblast a část připojena k Severoosetské ASSR, podobným způsobem byla rozdělena i Kabardsko-balkarská oblast. Jedna její část byla přejmenována na Kabardskou ASSR a druhá část byla přičleněna ke Stavropolskému kraji. Toto byla již třetí genocida obyvatelstva na severním Kavkaze. Na místo původních obyvatel přišli Rusové. Až v roce 1957, tj. čtyři roky po Stalinově smrti, se mohli původní obyvatelé vrátit do svých zemí, které už byly ale z velké části osídleny Rusy (ti měli v daných zemích většinu a byli dosazováni na důležité posty). Dalších třicet let se tyto autonomní republiky rozvíjely, místní se věnovali hlavně zemědělství, o rozvoj v oblasti průmyslu se starali Rusové. Z těchto autonomních republik se asi nejvýrazněji projevuje Čečenská autonomní republika, která už od rozpadu Sovětského svazu usiluje o samostatnost. [10], [11], [12]
Po roce 1990 Ingušové odmítli sdílet jeden stát s Čečeny a dohodli se s Rusy na vytvoření vlastní autonomní republiky. [13]
Dagestán je sídlem asi 30 etnických skupin a 80 národností, které mluví kavkazskými íránskými a turkickými jazyky. V 90. letech vyvrcholilo napětí mezi etnickými skupinami a proběhla debata, zda by tato autonomní republika měla mít federativní nebo unitární charakter. [14]
Severní Osetie jako autonomní republika Ruské federace podporovala v 90. letech okupaci sousedního Čečenska.
Současná situace
V současné době je Čečensko zemí, která z celého severního Kavkazu projevuje největší snahu o osamostatnění a proto bych mu teď chtěla věnovat největší pozornost.
V roce 1991 vyhlásilo samostatnost, kterou ale svět neakceptoval, navíc se neschopnost samostatnosti tohoto státu projevila, když se prezident Džochar Dudajev po roce 1991 více zajímal o podporu čečenské nezávislosti než o hospodářství, tudíž byla republika hospodářsky stále závislá na Rusku. Dalším dokladem této snahy pro nás mohou být obě Rusko-čečenské války, které probíhaly v letech 1994-1996 a 1999-dosud. Odpovědí na ruské útoky byly vždy teroristické útoky Čečenů v Čečně i okolních zemích, což dále velmi negativně působilo na stabilitu celé oblasti. Mírové smlouvy byly během válek oboustranně porušovány. Rusko není schopno držet Čečensko vojensky pod kontrolou, proto se o to pokouší alespoň ekonomicky, což ve válkami zdevastované zemi není tak složité. Vojenské držení by bylo pro Rusy značně komplikované, protože separatistické skupiny ukrývající se v horách jsou pro ruskou armádu prakticky nedostupné. O obnovu země se pokouší současný prezident Ramzan Kadyrov, který zde vládně železnou rukou a s rebely nemá slitování. [15], [16]
Ani v dalších zemích severního Kavkazu není klid. V sousedních zemích – Ingušsku a Dagestánu jsou teroristické útoky na denním pořádku. Ostatní země v oblasti nejsou tak problémové, ale o klidu bychom mohli mluvit jen stěží.
Zdejší politická situace velmi komplikuje ekonomický rozvoj. I přes to, že se zde nachází obrovské nerostné i přírodní bohatství se země nerozvíjejí takovým tempem jak by mohly.
Pro Rusko je oblast severního Kavkazu strategickým bodem jak pro kontakt s Blízkým východem, tak pro cenná naleziště ropy a zemního plynu a proto si nemůže dovolit ho ztratit.
Výhledy do budoucna
V budoucnu určitě můžeme očekávat problémy v Čečensku, protože i přes stabilizaci situace a rozvoj v posledních letech Čečna neustupuje od své dlouholeté snahy o osamostatnění. Zatím je v zemi klid a doufejme, že problémy se už budou řešit mírovějšími cestami.
Problémy můžeme také očekávat v sousedním značně multikulturním Dagestánu, kde se méně početné národy bouří proti tomu, že veškerá moc ve státě je soustředěna do rukou těch nejpočetnějších – Avarů, Dargů a Rusů. Největší problémy zde může způsobit snaha lezgského hnutí Sadval vytvořit si vlastní stát – Lezgistán, který by se rozprostíral na jihu Dagestánu a severu Ázerbajdžánu. Další zemí kde se v poslední době rozmáhají konflikty je Ingušsko. Terorismus je zde podporován chudobou, islámským radikalismem i reakcemi místních orgánů, a proto i zde můžeme očekávat nepokoje, které budou i nadále přispívat k nestabilitě oblasti. [17]
Ostatní země v severokavkazské oblasti nejsou tak konfliktní a neprojevují tak výrazné snahy o oddělení od Ruské federace jako Čečensko nebo Lezgové, proto je již dále nezmiňuji.
Jak jsem uvedla výše, můžeme jen doufat, že se tyto oblasti nebudou pokoušet násilně odtrhnout, protože Rusko dalo již několikrát jasně najevo, že se severního Kavkazu, jako strategického místa nevzdá.
Zdroje:
[1], [2], [3], [5], [7], [13], [14], [16], [17] BAAR, V.: Národy na prahu 21. Století, emancipace nebo nacionalismus?. Tilia/Ostravská univerzita, Šenov u Ostravy, 2003.
[8], [10] Státy a jejich představitelé: Internetová databáze [on-line]. Honzák F., Pečenka M. Čerpáno 5.11.2009. Dostupný na:
Dne 23.10.09 se sebevražedný atentátník pokusil spáchat atentát na současného čečenského prezidenta Ramzana Kadyrova a čečenského politika, člena ruské Státní dumy a zároveň Kadyrovova bratrance Adama Delimkhanova. Tuto skutečnost v pátek 23.10. oznámil čečenský ministr vnitra Roman Edilov. [1]
Incident se stal na předměstí Grozného, v místě, kde právě probíhá výstavba památníku obětem stalinských represí, v okrese Leninskij. Prezident Kadyrov a člen parlamentu Delikhanov zde byli zkontrolovat postup prací na památníku. [2]
V době, kdy Adam Delimkhanov čekal na prezidenta Kadyrova , který měl zpoždění, přijelo na území objektu auto VAZ – 2114 s Ingušskou poznávací značkou. Řídil ho sebevražedný atentátník – tzv. emír v Urush-Martan Bashtan Beslanu. Tomuto muži bylo asi 30 let. [3]
Ihned poté co si členové Delimkhanovovy ochranky všimli, že na zadním sedadle je položena velká kovová nádoba, vyzvali řidiče, aby zastavil vozidlo. Jelikož ten nereagoval, člen ochranky vystřelil pro výstrahu do vzduchu. Když útočník odmítl zastavit byl snipery zastřelen. [4]
Kovová nádoba v zadní části vozidla obsahovala směs dusičnanu amonného a hliníkového prášku a vážila asi 200 kg. Atentátník ji mohl uvést do provozu pomocí rozbušky, kterou měl u sebe. Auto bylo po zneškodnění atentátníka odvezeno ženisty za přísných bezpečnostních opatření na předměstí Grozného, kde bylo zničeno. Výbuch byl tak silný, že byl cítit až v centru města. [5]
Prezident Kadyrov, po svém příjezdu na místo incidentu, poděkoval členům ochranky za pohotové jednání a ostražitost. [6]
Počet teroristických útoku v oblasti se v poslední době opět stupňuje. (zdroje následujících odstavců pod [7])
V Dagestánském regionu Chasavjurt byli 19. října při běžné silniční kontrole dokladů zastřeleni čtyři ozbrojenci, protože začali z ničeho nic střílet na policii, která ovšem útočníky dokázala zpacifikovat. V autě ozbrojenců našla policie značné množství munice a granátů.
Další bojovník byl zabit v Čečenském Achkoi-Martanu během policejní operace, kdy byli také další dva ozbrojenci zatčeni.
V Ingušském městě Nazran vybuchl pod dohledem pyrotechniků automobil, který byl předtím zaparkován u autobusové zastávky v centru města. Exploze byla velmi silná.
Dne 25. srpna při sebevražedném útoku nedaleko Grozného v Čečensku zemřeli nejméně 4 policisté a 2 civilisté.
Dne 17. srpna v Ingušském městě Nazran narazil sebevražedný útočník s kamionem plným výbušniny do policejní stanice. Na místě zemřelo 20 lidí a více než 130 jich bylo zraněno.
Toto je pouze pár útoků z těch které se v oblasti v poslední době staly. Pro lepší představu přikládám mapu Ingušska, Čečenska a Dagestánu s vyznačením největších konfliktů a s počty obětí pro roky 2008 a 2009.
